Dostali jste nás
30. 10. 2012
"Louisi? Bojím se…," promlouvám na svého kamaráda, který si spokojeně chrápe. Jelikož nereaguje, docházím k němu a dotčeně mu klepu na hlavu, že mě ignoruje.
"Eh. Co-Co se děje?" děsí se. Jakmile mě vidí, mírně se usmívá.
"Co se děje, Harry?" ptá se mě s úsměvem. Místo odpovědi ukazuji na okno, za kterým zuří bouřka. Louis se chápavě pousmál. Poté si poklepává na místo vedle sebe.
"Chtěl bys…," nestíhá to dopovědět a už ležím vedle něj, v náručí jeho medvídka, "spát tady?" dokončuje větu.
"Copak je?" ptá se mě a ochranitelsky mě víská ve vlasech. Je to příjemné a mi po zádech přebíhá mráz.
"Bojím se," fňukám tiše a přitiskávám se k němu ještě víc. Lou se tiše chichotá.
"Nemáš se čeho bát, zlato. Jsem u tebe. Víš, že bych tě nikomu nedal a že tě vždy ochráním," usmívá se a jemně mě objímá kolem ramen, "dokud budu poblíž, nikdo ti nebude moci ublížit," slibuje mi zcela vážně a pomalu zavírá oči, zatímco mě k sobě stále tiskne.
"Děkuju," šeptám do nastalého ticha, rušeného jen Louisovým oddechováním, které mě pomalu ukolíbává ke spánku.
Ráno se probouzím brzy. Bouřka už je pryč, venku svítí sluníčko a na trávníku se třpytí kapky rosy. Radostně se protahuji a zjišťuju, že mou ruku stále svírá Louis.
"Lou… Lou…," šeptám naléhavě. Když to nezabírá, strkám mu prst do ucha. S vypísknutím se probouzí.
"Co se děje? Ach, Harry, to jsi ty," usmívá se potěšeně. Mlčky ukazuju na naše propletené prsty. Lou chápe a pouští mě.
"Musím vypadnout. Kluci by… Měli by kecy a to nechci," omlouvám se tiše a mizím z Louisova pokoje, jen abych mohl zapadnout do vedlejších dveří, které vedou do mého pokoje. Rychle se oblékám a scházím dolů na snídani. Liam, Zayn a Niall už snídají. Tedy, spíš Liam pije kafe, Zayn ohromeně kouká na Nialla, který pořádá trojitou porci pravé anglické snídaně.
"Ahoj," zdravím je rozpačitě. Niall na mě místo pozdravu šermuje vidličkou. "Čau," odpovídají mi shodně kluci.
Když si nandávám svoje cereálie, otvírají se dveře znovu a tentokrát vchází Lou. Rychle se obracím a stíhám vidět jeho rozčepýřené vlasy, které si hned při pohledu do zrcadla urovnává. Zachycuje můj pohled a mírně se pousmívá. Rozpačitý úsměv mu oplácím.
"Ale, ale… Copak to tu máme?" culí se na nás Zayn, zatímco Liam nás starostlivě pozoruje.
"Nic!" vyhrkáváme s Louisem souběžně a zřejmě moc hlasitě. Sice se v noci nic nedělo, jen jsem u něj, zase, přespával v posteli, ale nepotřebujeme, aby to věděli. Hned by z toho dělali bůh ví, co to neznamená.
Sice nás celý den kluci pozorovali s podivnými výrazy, ale nechali nás být, takže jsme si večer každý zalezli pěkně do svých kutlochů.
"Harry… Harry," klepe mi někdo rukou na dveře. Mlčky odkrývám peřinu.
"Co se děje, Lou?" ptám se ho se zavřenýma očima.
"Měl jsem noční můru. Honil mě obrovský králík a posměšně práskal mými kšandami. Potom mi snědl mrkev a…," odmlčuje se a já cítím, jak mu poskakuje ohryzek.
"A?" ptám se ho. Výjimečně to je on, kdo se bojí a ne já. Jenže v tom okamžiku se za oknem ozývá obrovská rána a oba zděšeně vyskakujeme.
"Bouřka!" ječím a schovávám se pod peřinu. Mám hroznou hrůzu z bouřek.
"A pak mi tě vzal," odpovídá mi Louis na předchozí otázku. To mě zaráží.
"Ale neboj, já bych nikam nešel," odpovídám mu, "nenechal bych tě tu. Když už bych šel pryč, šel bys se mnou," šeptám mu do ouška. Louis se na mě obrací.
"Vážně? Slibuješ?" žadoní jako malý chlapeček.
"Přísahám," odpovídám zcela vážně a jemně ho líbám. Polibek mi obrací a poté se mi uvelebuje v náruči. Pokládám si tvář na jeho hlavu a usínám, zatímco ho hladím po zádech
"A pak že nic." Zayn se jen usmíval a držel se s Niallem za ruce.
"Vidíš to?" řekl Liam.
"Oni spolu spí v jedné posteli, jako my, Zayne."
"Drž hubu, Nialle!" probouzí mě hlasy. Rozespale se protahuji a mrkám očima.
"Co je?" ptám se a poté hned zívám.
"Máme vás," šklebí se na mě Liam. Zmateně na ně mrkám a uvědomuji si, že jsem s Louisem v jedné posteli, že ho stále křečovitě svírám v náruči a že jsme oba bez trička. Jak to asi musí vypadat!
"Lou, Lou, probuď se," snažím se ho probudit. Když to nefunguje, nutím ho stejně jako včera, strčením prstu do ucha. Teprve poté se probouzí a stejně zmateně, jako já kouká na kluky, kteří stojí kolem mojí postele.
"Tak jste nás dostali no," usuzuju s kyselým úšklebkem.
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkná povídka.
Supeeer ;)
(Terka, 22. 11. 2013 19:31)Ahoj, píšeš naprosto skvěle. Budeš psát dál? :) Moc prosím, je to naprosto skvělý :D
Parada
(Karin, 12. 10. 2019 22:45)